PODKARPATSKÁ RUS 2004
Svidovec

Následující text vychází z autorových osobních zkušeností na určitém místě a v určitém čase. Informace nemají obecnou platnost. Autor nenese jakoukoli odpovědnost za zdravotní nebo majetkovou újmu či jiné nepříjemnosti vzniklé v přímé či nepřímé souvislosti s využitím těchto informací jinou osobou.

Pro pomaleji chápající: když se vám tento zápis stane inspirací pro vaši expedici a pak vás okrade taxikář, zlámete si hnáty na horách, bídně zhynete ztraceni v mlze, padnete pod batohem plným vody a teplých hadrů a pak naštvete medvěda, je to čistě vaše věc.

Doprava - Ceny - Potraviny - Další informace - Deník

Doprava

Trasa	Čím	Cena	Čas
Praha – Michalovce (vč. 1 h spánku)	auto	1800 Kč	13 h
Hranice - Mukačevo	taxi	500 SK	---
Mukačevo – Rachov	bus	15 Hrn + 2 Hrn baháž	5,5 h
Usť Čorna - Ťačevo	bus	5 Hrn	2,5 h
Ťačevo – Užhorod	bus	12 Hrn	2,75 h
Užhorod - hranice	taxi	10 Hrn	---

Ceny

1 Hrn = 5,55 Kč, 1 $ = 5,33 Hrn	Cena (Hr)
Minerálka 1,5 l	1,40
Houska	0,50
Tvrdý sýr 20 dkg	cca 3,50
Paštika	2
Různé skvělé bonbóny 1 kg	cca 8
Pivo 0,5 l	1,20-2
Horilka z percem 0,5 l	14,50
Cigarety s velbloudem	3,20

Potraviny

Potraviny na 3 1/2denní přechod Svidovce (2 osoby)
200 g sucharů	instantní nudle 8 x 60 g	250 g chleba
2 bedly	2 x 100 g sýra	2 nohy klobásy
2 balení hroznového cukru	sůl, koření	250 g chalvy
4 deli	6 tatranek	4 sezamové oplatky

Další informace

Další informace z oblasti lze nalézt v tomto deníku nebo v cestopisech Podkarpatská Rus 2009, Podkarpatská Rus 2007 a Podkarpatská Rus 2002.

Deník (9. - 15. října 2004)

Jak jsme si s Jirkou slíbili, po dvou letech jsme na Podkarpatskou Rus vyrazili znova. Tentokrát se naším cílem stal Svidovec, nejvyšší a nejrozlehlejší polonina vypínající se mezi Rachovem, Jasiňou a Usť Čornou. Kromě poloniny jsme měli v plánu projít Jasiňu a navštívit své přátele v Lopušném. Protože ale odjezd hned v pátek po práci byl nad naše síly, domluvili jsme se až na sobotu večer, čímž se původní časový plán narušil.

Zatímco minule (viz Podkarpatská Rus 2002)jsme se pekli ve vlastní šťávě, nyní jsme zvolili pozdější období, které slibovalo pěkné a o něco chladnější počasí. Jelikož ale letošní počasí je atypické, to „něco“ bylo dost významné a nebojím se říct, že byla opravdu zima. Jinak ale bylo krásně a i viditelnost byla bez chyby.

Poučeni od posledně, kdy jsme vláčeli batohy plné zbytečného jídla, sbalili jsme nyní tak úsporně, že i po doplnění veškeré vody nevážily víc než 13 kg. Taky nám po celou cestu na zádech nijak nevadily.

Sobota-neděle

Jirka přichází, rozkládáme věci na zem, balíme tak, abychom oba nesli stejně, dáváme poslední klidné kafe a usedáme do vraku favorita, o němž doufáme, že nás doveze až do Michalovců. Cesta probíhá nad očekávání hladce, takže u pumpy před Michalovcemi máme ještě hodinku na zdřímnutí. Auto pak necháváme na sídlišti a pevně věříme, že o něco takového nemohou mít zájem snad ani ti nejvýchodnější cikáni. Na autobusové nádraží dorážíme právě včas, abychom zjistili, že autobus do Užhorodu nám za chvíli jede – z vlakové stanice na opačném konci města. Nakonec nám nezbývá než vzít autobus do Vyšného Německého, hranici přejít pěšky a na ukrajinské straně vzít taxi. Jak nám vysvětluje postarší řidič postarší volhy, rád by nás vzal až do Rachova (rádi mu to věříme, ale na to bychom ani při místních cenách neměli), pokud ale chceme chytit autobus, který už z Užhorodu vyjel, doveze nás do Mukačeva.

Cestou povídá o neutěšených poměrech - ceny stoupají, benzín tu stojí 2,90 Hrn, což je pro nás sice pohádková cena, ale pro něj dvojnásobek loňské ceny; on sám je polda ve výslužbě a jeho penze činí v přepočtu jen 50 $. Taky zjišťujeme, že nejen u nás je politika výnosným zaměstnáním, tady je to ještě o něco horší. Avšak i policisté (tedy kromě penzistů) si v poslední době přijdou na své: požadují úplatky za cokoliv, s čímž se on, až ho to potká, nehodlá smířit („хуй заплатім!“). Podél silnice vidíme stovky nedostavěných neuvěřitelně honosných rezidencí; povídá, že lidem běžně před dokončením dojdou peníze. Na druhou stranu nebylo možné přehlédnout skvělou silnici, která se mezi Užhorodem a Mukačevem právě dokončuje. Domluvili jsme se na 1,50 Hrn za kilometr a nepochybně je spokojený, protože v ceně je veškerý myslitelný servis – v Mukačevě nám kupuje jízdenky, vracíme se do auta a účtujeme ve všech dostupných měnách, takže nejlikvidnější oběživo, dolary, můžeme nechat na horší časy. Máme pocit, že nás nenatáhl, ale i kdyby, ta cesta s ním za to stála.

Cesta autobusem utíká rychleji, než jsme čekali. Zatímco posledně jsme si všimli, že na vesnicích se domy malují na žluto a modro, ve městech se těší oblibě zejména jedovatě fialová se zářivou tyrkysově zelenou či jiné naprosto nemožné barvy. Přestože tu nejsme poprvé, na všeobecnou zanedbanost a špínu si musíme trochu zvyknout. Na druhou stranu to je to, co nás tu kromě přírody láká. Co nám ale dělá starosti, je počasí. Postupně se zhoršuje, až úplně na východě setrvale prší a celé údolí Tisy před Rachovem je zcela neprůhledné. Chodit v tomhle po polonině je nesmysl. Doufáme, že přes noc bude foukat od západu a že ráno bude líp.

V Rachově zčerstva kupujeme horilku s percem, shledáváme vybavenost mahazínů víc než dobrou a zalézáme do baru na poradu. Stejně nemůžeme vymyslet nic jiného než spaní pod střechou, ale protože to, čemu se tady říká turbáza, by nás stálo 160 Hrn, ptáme se po levnějším noclehu a je nám doporučena noclehárna na nádraží. Že bude cena příznivější, bylo jasné, ale s 11 Hrn za oba jsme nepočítali. Přesně takhle jsme si to představovali – zcela prostý, v podstatě čistý pokoj s výhledem na kolejiště (jak Jirka trefně poznamenal, předloni nás za pohled na koleje čekala málem poprava a teď tady beztrestně koukáme přímo na nádraží). Jen záchod nezklamal; je naprosto nevídaný a jeho použití vyžaduje od člověka přivyklého aspoň minimální kultuře značnou dávku zručnosti.

Po minulé probdělé noci upadáme do bezvědomí už kolem osmé.

Pondělí

Probouzíme se v osm a naše radost nezná mezí: je hezky!

Po snídani prcháme, kupujeme poslední vodu a hurá přes most na kraj města. Jen co jsme počali stoupat, narážíme jsme na malebný židovský hřbitov. Brzy přicházíme na zpevněnou cestu, která se v četných zákrutech pozvolna vine vesnicí rozhozenou v prudkém svahu – předměstím Rachova. Lidi tu žijí podle našich měřítek zcela odříznuti od světa, dostat se do města znamená převýšení až 500 m. Za to zasluhují náš obdiv, i když někteří podvádějí a pomáhají si například motorkou, jejíž tlumiče zatížené třemi chlapy dosedají ve výmolech nadoraz nebo gruzavikem, jenž rovněž vydrží všechno. Pohled na stráně porostlé barevnými stromy je příslibem skvělých rozhledů, které nás čekají výš.

První část výstupu mě tak zaujala, že si ji prostě musím zopakovat. Někde v 800 metrech z hrůzou zjišťuju, že bunda zůstala v pokoji na věšáku. Čert vem těch 20 $, co bylo v kapse, ale bez bundy se nahoru jít nedá. Nechávám Jirku i batoh jejich osudu a prchám zpátky do města. Tak trochu doufám v poctivost zdejších lidí. Paní recepční mě nezklamala - bundu našla a schovala a nejspíš se ani nepodívala do kapes, takže si vysloužila 5 $.

Nahoru přicházím značně zahřátý, ale Jirku nacházím promrzlého; tady totiž pěkně fouká. Proto v závětří kůlny hned vaříme nudle s obrovskou bedlou, kterou jsme před chvílí našli.

Stoupáme vytrvale dál až pod první horu, Terentin s vysílačem na vrcholu. Samotný vrchol ale obcházíme, protože je zrovna v mraku. Zato na úbočí (to už jsme vstoupili na poloninu a kamenná cesta se změnila v neméně dobrou prašnou) nacházíme neskutečně sladké borůvky a brusinky.

V sedle pod Terentinem se nám otvírá úchvatný pohled na zasněžený Petros a Hoverlu. Dál pokračujeme po polonině přes několik bezejmenných vrcholků a kolem hory Stará po cestě, která je opatřena dalšími pohledy na Hoverlu a Bliznicu. Ta je dnes ale celá v mracích, stejně jako většina hřebenů centrálního Svidovce a ani silný vítr si s mraky nemůže poradit. Na úbočí následujícího kopce nacházíme zhruba ve 1400 m salaš se stájí, která sice je v provozu, ale bača ani jeho stádo tu v tomto období nejsou. Raději však jdeme do spodní salaše, která podle všeho běžně slouží jako noclehárna.

Na dvojlůžku vystlaném slámou se celkem pohodlně ukládáme a posloucháme skučící vichr. Ten je tak silný, že nám celou noc dělá potíže pořádně usnout. Navíc se po nějaké době probouzím a zjišťuju, že nám v ložnici sněží. Střecha totiž není připravená na vodorovné sněžení. Spacáky už jsou dost mokré a před další pohromou je musíme ochránit pláštěnkami.

Úterý

Ráno je vichr sice neméně silný a ledový, ale jinak je krásně - na zemi sněhový poprašek a jasno. Tedy aspoň tady; jak jsme později zjistili, všechny mraky přicházející ze severovýchodu úspěšně zadržuje Bliznica. Přimět vařič, aby uvařil vodu na čaj, není v –4°C jednoduché, ale nakonec jsme úspěšní.

Přes další pahorky pokračujeme po polonině až k předkopci Bliznice, zbaběle se ukrývajícímu v mraku. Cesta teď vede po vrstevnici a my hledáme, kde se odděluje cesta do sedla a pak na vrchol Bliznice. K tomu pořád nedochází a v místě, kde se naše cesta sklání dolů, aby zmizela kdesi v údolí, se musíme rozhodnout. Svah Bliznice vypadá hrozivě: je prudký, porostlý drny trávy a borůvčím, zapadaný sněhem, ošlehávaný vichrem a postupně mizící v mraku. Protože ale víme, že naše cesta vede přes vrchol a dolů se nám prostě nechce, musíme tudy nahoru. Je to nesmírně fyzicky vyčerpávající a psychicky jen těžko snesitelné. S větrem, který se nás snaží shodit ze stráně, bojujeme o každý metr, ve vyšších polohách přitom dokonce nevidíme víc jak na několik desítek kroků. Naštěstí se po nekonečně dlouhé době ocitáme na skalnatém srázu, který lze dobře najít v mapě. Teď vím, že když se probijeme ještě kilometr na východ, skončíme u dalšího srázu a tam už ta cesta musí být. Pomalu dospíváme k tomu, že nám Bliznica může být ukradená, hlavně když najdeme cestu.

Je to tak, jak ukazuje mapa: nacházíme cestu, kašleme na Bliznicu, obracíme na sever a dobýváme naší nejvyšší kóty, vrcholku 1771 m. Nejprve je dost obtížné udržet cestu, ale jakmile jsme se dostali pod mraky, tak už to je v pořádku a pohodlně slézáme pod Stih. Máme dost a Jirka má zaječí úmysly. To je samozřejmě nemyslitelné, jelikož to nejhezčí nás dnes a zítra teprve čeká. Schováváme se na úbočí Stihu v budce u lyžařského vleku. I uvnitř jsou jen 2°C, ale nefouká tu, takže vaříme a po tomto posilnění se i Jirka na všechno dívá jinak. Vyčerpání zůstává, ale nálada je lepší. Po obědě se zdá, jako by vítr už nebyl tak silný a objevuje se slunce. Směrem na jih je hezky vidět, ale ze severu neustále dorážejí mraky. Jdeme celkem pohodlnou, teď už rozbahněnou cestou po úbočí různých zasněžených kopců.

Jak se blíží večer, začínáme se zabývat otázkou noclehu. Na mapě jsou zakresleny salaše, ale jsou nízko a jen velmi těžko dostupné, takže nezbývá než postavit stan. Naštěstí přímo před námi je rozlehlá nezasněžená terasa, kde to dobře půjde. Jen kdyby člověk nebyl tak líný stavět stan a za ranního mrazu ho mokrý zase balit. Co se týče zimy, kterou tady očekáváme, k vypodložení využíváme všech věcí, které máme s sebou, a do spacáku lezeme strašlivě nabaleni. Taky se zabýváme případnou medvědí návštěvou, ale nakonec se shodujeme, že zvíře, které má všech pět pohromadě, ví, že v 1580 m a v téhle zimě nic kloudného nemůže ulovit.

V noci mě neminulo to, čeho jsem se obával, a musím ven. Vítr se utišil, jsou nádherné hvězdy, ale taky strašná zima, která mě zase zčerstva zahání do teplého spacáku. Spí se dobře, jen drny pod námi jsou trochu hrbolaté.

Středa

Vylézt ze spacáku, obout zkamenělé boty a jít něco dělat, je v –12°C téměř nemožné (ve stanu je –5°C). Přesto se hned po Jirkovi odhodlávám taky. Je nejkrásnější ráno, jaké si můžeme představit: okolní zasněžené hory jiskří ve vycházejícím slunci, pod Dohjaskou se leskne jezírko, vítr nefouká a konečně vidíme, jak vypadá Bliznica. Mám pocit, že jsme včera udělali dobře – vrchol je špičatý a v mlze by výstup mohl být nebezpečný.

Jdeme do nedalekého jezírka pro vodu, která nám připadá nádherně teplá, a po návratu si vaříme čaj a kafe. Podpořen slunečními paprsky se Mrazík snaží a za chvíli už můžeme snídat.

V deset vyrážíme a stoupáme z terasy. Už cestou je čím dál lepší rozhled, ale to nejlepší nás čeká na předkopci Dohjasky (který je o metr vyšší než ona – 1762 m). Odtud je nejen vidět celá naše včerejší cesta, ale i celá dnešní, takže vlastně celý asi 60kilometrový Svidovec. To, co je nad zhruba 1600 m, je zasněžené, nižší hřebeny jsou plyšové.

V poslední části poloniny si v sedle děláme oběd s výhledem na sousední poloninu Krásnou. Příjemně najedeni překonáváme několik nepodstatných vrcholů a nakonec nás řádně zahřívá poslední vrchol Svidovce – Tempa. Z té na severozápad vybíhá hřebínek, po kterém budeme už celkem pohodlně sestupovat k Usť Čorné.

Z Tempy ještě naposledy přehlížíme celý Svidovec a nemůžeme se odtrhnout. Dochází nám voda, tak ještě než slezeme, musíme nabrat sníh, který se schovává za jednotlivými drny. Takhle po nějaké době získáváme něco kolem litru a teď už opravdu jdeme dolů.

Kdo si však myslel, že už nás nečeká nic namáhavého, ten se tragicky mýlil. Ten neškodný hřebínek se skládá ze samých prudkých vrcholů a zejména druhá a třetí lysá bakule nás dorazila.

Když už máme úplně dost, otevírá se na poměrně ostrém hřebínku louka. Salaš, která tu podle mapy měla být, neexistuje a strašlivé drny trávy a jiné vegetace slibují velmi nepohodlný nocleh. Nedá se ale nic dělat, jednak se nám už nikam nechce a jednak máme tak akorát čas si za světla uvařit nudle s bedlou, kterou Jirka před chvílí našel. Jinak je to ale pěkné místo. Přestože v nižších polohách (kolem 1300 m) bylo odpoledne docela teplo, po západu slunce teplota rychle klesá na –5°C, což nás zahání do spacáků. Noc je docela teplá, ale v mém případě tak hrbolatá, že se mi dlouho nedaří usnout. Volný čas tedy trávím, zcela vysušen, představami o jakémkoliv pití.

Čtvrtek

Za svítání se probouzíme do mrazivého rána. Není už tak jasno jako včera, ale pohled na sever na zasněžené Horhany utápějící se v červáncích, je úchvatný. Snažím se uvařit čaj, i horká voda by stačila, ale i když dnes nemrzne zdaleka tak jako včera, voda je pouze lehce ohřátá. Slunce je totiž schované za lesem a jeho podpora je při této teplotě nezbytná. Navíc je vody žalostně málo.

Nečekáme, až slunce vysuší stan, a vydáváme se na strmý sestup do Usť Čorné. Na 6 kilometrech slézáme o 800 metrů. Cestou jdeme přes několik hebkých a posečených luk, kde by se bylo krásně spalo. Vytrvale klesáme, ale pořád jsme strašně vysoko. Potkáváme houbaře a uvědomujeme si, že houbaření tu je tvrdý sport vyžadující pořádnou kondici. Procházíme zbytky nějakého opevnění a ztrácíme cestu. Tady se nedá zabloudit (prostě pořád dolů), ale bez cesty se jde z čím dál prudšího svahu dost těžko. Nakonec se dostáváme do vsi.

Usť Čorná je neuvěřitelně dlouhá ves roztažená v údolí řeky podél silnice. Hned zkraje se ptáme paní, kdy jede autobus do Mežhorje. Dozvídáme se, že takový autobus tady nejezdí, což radikálně mění naše plány. Lopušné budeme tedy muset nechat na příště a zamýšlet se nad cestou přes Ťačevo do Užhorodu. Otázkou tedy je, jestli odtud dnes pojede autobus. Ptáme se, „колі єде аутобус до Тячева“ a paní odpovídá, že „єжедневно“. Pro ni to je sice dostatečný údaj, ale nám to přece jen nestačí. Ptám se tedy v mahazíně a tam už se dozvídám, že ve tři čtvrtě na jednu, ale problém je, kterého času. Prodavačka zarytě tvrdí, že kyjevského času, ale ten mám na hodinkách já a ona zjevně mluví o místním, tedy pražském. Ať je to, jak chce, máme víc než dvě hodiny, které trávíme nákupem jídla a fůry bonbónů a v jednom z místních kafé si dopřáváme kafe, pivo a pohled na pěknou servírku.

Nejzajímavější však je procházka po vsi, která je na první pohled trochu jiná, neboť je původně německá, stejně jako několik sousedních obcí. Jsou tu dva kostely a půl vesnice chodí do pravoslavného a půl do německého. Lidé, kterých je na návsi tolik, jako by ani nebyl pracovní den, evidentně nemají co dělat. Ti starší, jsou slavnostně oblečeni podle módy z první republiky, což kontrastuje s koženým oděním mladých kluků a několika džínovými mladými ženami. Nápisy na některých obchodech jsou dvojjazyčné a prodavačka na nás dokonce spustila německy, než se přiznala, že v podstatě německy moc neumí. Ale na domluvení se s vesničany jí to nejspíš stačí.

Cesta zpátky

Autobus z Lopuchova přijíždí jen s nepatrným zpožděním a je to ten starý známý typ, který předstírá, že se každou chvíli rozpadne, ale přitom vydrží všechno. Spolu s námi nastupují oni specificky odění lidé. Za úporného kvílení motoru se řidič zcela marně snaží vyhýbat četným děrám v asfaltu, který v některých úsecích chybí úplně. Tam, kde to může opravdu rozjet, se řítíme asi čtyřicítkou. Motor nezná volnoběh – když řidič před zastávkou vyřadí, motor chcípne. Zanedlouho zjišťujeme proč a překypujeme obdivem k motoru, který za těchto podmínek vůbec pracuje: to, co do něj na pumpě teče, je 80oktanový benzín!

Nevíme, jestli se na Slovensko dostaneme ještě dnes, ale náš spolucestující tvrdí, že v Ťačevě po necelé půlhodině navazuje autobus do Užhorodu. Má pravdu, tentokrát jde ale o modernější stroj a řidiče, který nemá času nazbyt. Cesta, během níž se například dozvídáme, že červené světlo na železničním přejezdu lze považovat pouze za doporučení nebo že početné stádo krav je na státní silnici plnoprávným vozidlem, trvá namísto tří a půl hodiny jen něco přes dvě a půl. V Užhorodu navštěvujeme poslední obchod a protože dnes už žádný autobus nejede, bereme taxíka na hranici. Připadá nám neuvěřitelné, že za 10 hriven je někdo ochoten vůbec sednout do auta.

Na hranici vystupujeme z taxíku a hned se k nám hlásí taxikář, který nás v neděli vezl do Mukačeva. Ptá se, jak jsme přežili a jestli nechceme vyměnit peníze. To nás překvapuje stejně jako kurs, kterým nás zbavuje se našich hriven, Jirkovi zbývá jen pár drobných. Taxikář si jich všiml a povídá: „Тебе треба чотири гривні? Тебе на хуй!“ S tím nelze než souhlasit, a tak mu je Jirka nechává.

Na rozdíl od motoristů, kteří tu čekají v dlouhé frontě (a celníkům na obou stranách to navíc vůbec nejde od ruky), pěšky procházíme zcela hladce a jedinou kontrolou batohů je rentgen na slovenské straně. Teď zbývá se jen odsud dostat. Stopujeme pod lampou hned za přechodem, kde na parkovišti probíhá čilé překládání právě propašovaného kontrabandu. Jirka, jenž není zvyklý na dlouhé hodiny čekání na silnici, po několika desítkách minut ztrácí naději a chce jít spát někam do polí. Je tma jako v pytli a mně se vůbec nechce jít hledat místo na spaní. V devět, tedy po hodině stopování, nám zastavuje Slovák, který ve frontě na přechodu strávil neuvěřitelných 12 hodin.

Auto nacházíme nedotčené, odjíždíme nakoupit do tesca a cestou z Michalovců hledáme, kde bychom dostali něco teplého k jídlu. Všude je ale mrtvo, tak nám nezbývá než použít to, co jsme nakoupili. Zpáteční cesta je podle očekávání náročnější, jelikož už jsme značně opotřebováni. Děláme dvě krátké zastávky na zdřímnutí, ale moc nám to v malém prostoru nejde. Těšíme se, že do Prahy dojedeme kolem poledne, ale u Jihlavy se auto začne chovat jankovitě a Jirka musí zpomalit, aby se udržel na silnici. Nezbývá, než sjet z dálnice a pokračovat něco mezi 40 – 60 km/h. Tímto stylem dorážíme do Prahy až kolem čtvrté.

Třebaže jsme nemohli uskutečnit všechny naše plány, přechod Svidovce byl zcela jistě dostatečnou náplní naší výpravy. Vyzkoušeli jsme si nové hranice své psychické a fyzické odolnosti a navíc jsme díky dobrému počasí měli neuvěřitelné nádherné rozhledy. Také jsme zjistili, jak málo člověk musí jíst (a jak lehké mohou být batohy) a že jediné, čeho potřebuje víc, je voda (a tu a tam nějaká ta bedla). Že jsme nedobyli Bliznice, nám až tak nevadilo, ostatní polonina byla po všech stránkách plnohodnotná.

Nahoru