DOUPOVSKÉ HORY 2009
Západ

Následující text vychází z autorových osobních zkušeností na určitém místě a v určitém čase. Informace nemají obecnou platnost. Autor nenese jakoukoli odpovědnost za zdravotní nebo majetkovou újmu či jiné nepříjemnosti vzniklé v přímé či nepřímé souvislosti s využitím těchto informací jinou osobou.

Pro pomaleji chápající: když se vám tento zápis stane inspirací pro vaši expedici a pak vás bude pokutovat vojenská hlídka, sežere vás kanec, roztrhá nevybuchlá střela a navíc pojdete žízní, protože jste nikde nenašli minerálku, o které se zde píše, je to čistě vaše věc. Tento text není návodem, jak vlézt do vojenského prostoru, a v žádném případě nemá naznačovat, že tam je bezpečno.

Užitečné informace (kromě těch, co jsou dále v textu)

Stejně jako minule, viz Doupovské hory 2006, i teď jsme neměli nejmenších potíží při orientaci, prostor je přehledný, cesty souhlasí mapou (na www.mapy.cz).
Dalším užitečným materiálem je seznam zaniklých obcí, kde se lze dozvědět, jak která obec kdysi vypadala, něco z historie atd.

Další informace z oblasti lze nalézt v tomto deníku nebo v cestopisech Doupovské hory 2006.

Deník (24. - 26. dubna 2009)

Doupovské hory jsou pojmenovány po místě, které už není. Doupov, Duppau. Kdysi se tu normálně žilo, teď to je něco jako oblast duchů. Má zvláštní, smutnou a přesto přitažlivou příchuť už jen při vyslovení názvu. A když se po setmění rozhlédnete z Andělské Hory, všude vidíte nějaká světla, dokonce i ve Slavkovském lese. Jen směrem na severovýchod až východ je tma. Jako když tam vypnuli elektřinu.

A právě sem jsme se po delší době vydali, tentokrát na průzkum zbývající, západní části hor. Už dlouho jsme se těšili a navíc mělo být krásné počasí.

Pátek

Z Karlových Varů jsme z nedůstojně zchátralého nádraží odjeli vlakem do Klášterce nad Ohří. Prošli jsme krásným zámeckým parkem s prastarými stromy a začali se shánět po hospodě. Nakonec jsme se zeptali a pán nás nasměroval přes park zpět. Krčma byla zavřená, ale naštěstí fungoval hotel. Milá servírka přinesla pivo, ale s jídlem bude problém, kuchař už šel domů Tak aspoň utopence a hermelín. I to je kuchařova práce, ale přesvědčili jsme ji. Po desáté jsme se vraceli přes park a branka, kterou jsme chtěli vyjít, byla zavřená. Vracet se nepřicházelo v úvahu, tak jsme zdolali zeď a jali se mírně stoupat po silnici do Lestkova. Lesní pěšinka do sedla pod hradem člověka řádně zahřeje a závěrečný kopec taky. Odměnou však je pohled na majestátní Egerberk, který je poté, co byly na hradě vykáceny stromy, vidět v celé své kráse. Uložili jsme se na nádvoří. Noc byla krásně teplá a přestože bylo jasno, nepadla rosa.

Sobota

Rozhled zahrnující Klášterec a Krušné hory, byl skvělý. Vypadalo to na docela dobrou viditelnost. Do slunce a 8°C se vstává dobře.

Ze sedla jsme se vydali po cestě, která měla vést nejprve po vrstevnici a pak spadnout do Kotviny. To ale neudělala a my jsme jižně od zmíněné obce vešli rovnou do vojenského prostoru. Cesta pak vedla nad Martinovským potokem přes Hrzín / Grün k Martinovu / Merzdorfu. Z vesnic tu zbyly zarostlé základy domů, kamenný můstek přes potok a zplanělé sady. A taky kvalitní cesta. Svahem, na kterém se rozkládal Martinov a nyní tam je střelnice, jsme vystoupali na hřebínek mezi vrcholy Havranem a Lískou.

Zaslechli jsme vzdálené výstřely a usoudili, že tentokrát tu nejsme sami. To potvrdilo auto, které vyjelo na 1,5 km vzdálené návrší a my jsme měli dojem, že nás řidič dlouho pozoruje. Nebylo by divu, stačilo se podívat a v otevřeném prostoru jsme museli být vidět. Pak auto odjelo. Jestli nás opravdu pozoroval, tak pro nás pošle hlídku, protože zná jediné logické místo, kde vyjdeme na silnici. Asi 200 m před touto křižovatkou jsme pak zaslechli motor auta, které zastavilo a zase se vrátilo. Klidně to mohl být uvítací výbor. Rychle jsme přeplánovali trasu a vzali to přímo lesem. Na silnici jsme vyšli až za zatáčkou a vydali se na opačnou stranu, do Tunkova / Tunkau.

Tam jsme uhnuli vlevo a potkali – normální civilisty. Byla to výprava Klubu českých turistů, která tu měla výjimečně povolený průchod s vojenským doprovodem a kterou uzavíral sám velitel prostoru. Hned jsme změnili směr, předstírali, že k nim patříme a chtěli se ve vhodnou chvíli ztratit. Z toho sešlo, když se na cestě objevila hlídka a chtěla nás zkontrolovat podle jmenného seznamu. „My k nim nepatříme, mysleli jsme, že jde o veřejnou akci, tak jsme se k nim přidali.“ Kupodivu to stačilo a ani nevadilo, že odcházíme jinudy, než kudy vede trasa. Ale my jsme pochopili, že motat se dále v prostoru by dnes nebylo moudré. Prošli jsme přes Telcov / Teltsch a před Krupicí jsme si zašli po zkratce, která nevedla dolů, nýbrž zpátky do prostoru. Návrat zpět na rozcestí a dolů se šlo po silnici.

Cesta po silnici z Okounova přes Kamenec, Korunní a Korunní Kyselku do Stráže byla úmorná – slunce, vedro a nekonečný asfalt. Aspoň že v Korunní Kyselce teče výtečný pramen. Ve Stráži v hospodě na nás už čekal Jirka (kterého jsme sem nasměrovali poté, co sraz u kapličky v horách padl) a nechal nám natočit skvělý chodovar. Ten nás zachránil od jisté smrti. Ze Stráže jsme odmítli jít další kilometry po silnici a do Vojkovic jsme dojeli vlakem. Dál jsme ale museli po svých. Cesta byla naštěstí příjemná - vedla nejprve podél vody a pak kousek po zrušené železniční trati. Ve Velichově se zase objevila asfaltová silnice, ale také hospoda s krásnou zahrádkou, kde se nám v klesajícím slunce sedělo čím dál líp. Nakonec jsme přece jen odešli a za chvilku jsme byli v Lázních Kyselce. Ještě nedávno perla Karlovarska s nádhernými lázeňskými budovami. Teď jsme zjistili, že tohle je to pravé strašidelné místo. Nový majitel firmy Mattoni, přestože se má o lázně starat, nejen těžit vodu, nechal domy zchátrat tak, že už zřejmě nezbývá, než je zlikvidovat. Bylo nám z toho smutno a zkazilo nám to náladu. Místo rozhodně stojí za návštěvu, je důkazem, co všechno je u nás možné.

Pohodlné místo na spaní jsme našli ve svahu přímo nad pramenem před zříceninou další lázeňské budovy. Koukali jsme na růžový západ, dlabali konzervu a zapíjeli ji pivem. Zanedlouho vylezly hvězdy. V noci nás vzbudily nelidské skřeky – nejdřív vzadu, hned zas vepředu, pak na stromě. Něco velkého nám s kraválem přeletělo nad hlavou. Harpyje! napadlo mě. Byly to sovy, které si nejspíš právě řešily partnerské problémy. Netušil jsem, čeho jsou schopné.

Neděle

Ráno, kdy nás Jirka nechal vyspat skoro do sedmi, bylo zase jasno, příjemných 9°C a spacáky byly mokré od rosy.

Na vrchol Bučiny vede dost prudká cesta, ale odměnou je pěkná kamenná rozhledna. Ta člověka potěší výhledem od Klínovce po okraj Karlových Varů. Pohodlná cesta nás zavedla zpět do vojenského prostoru. Když jsme vyšli z lesa, trklo nás, že krajina tu vypadá jinak, spíš jako na Šumavě. Bylo to tím, že je obdělávaná a využívaná jako pastviny. Dole ve Svatoboru, který se skládá ze statku a tří domů, jsme si prohlédli kostel zničený požárem a ponechaný svému osudu a šli přes návrší do Lučin. Za Dubinou to začalo mírně a v závěru prudce stoupat pod Šemnickou skálu. Rozhled z ní byl ještě hezčí než z Bučiny. Byla vidět v podstatě celá naše dosavadní dnešní trasa. Pak jsme pokračovali lesem po vrstevnici k Varům.

Doufali jsme, že se ve městě najíme, ale jak jsme procházeli centrem, ztráceli jsme naději. Samé luxusní podniky a nám se sliny sbíhaly na pořádnou hotovku. Nakonec, než jsme cestou k nádraží překročili řeku, jsme ze zoufalství zkusili restauraci se zahrádkou a byli jsme velmi překvapeni cenami i kvalitou a kvantitou. Byl to důstojný závěr příjemného čundru.