Vybavení - Mapy a průvodci - Peníze - Doprava - Obchody - Ceny - Počasí - Další informace Deník
Až na zbytečné množství jídla (vždycky se tam dá něco koupit) jsme měli vybavení jako na jakoukoli jinou výpravu a shledali jsme je zcela vyhovujícím. Zdůraznil bych snad jen oblečení na převlečení (nás sice déšť nepotkal, ale to se už nemusí opakovat), stan (kvůli medvědům), dobrou mapu a samozřejmě busolu. Bylo by lehkomyslné nepřibalit veškeré potřebné léky proti horečce a průjmu a na desinfekci – čím víc toho je, tím spíš to nebudeme potřebovat.
Mapa Zakartpatska oblast 1:200 000 (1992) - koupeno v Kiwi v Jungmannově ulici v Praze, málo podrobná, vhodná tak do auta.
Mapa Podkarpatská Rus 1:100 000 - staženo z webu. Naprosto vyhovující kvalita, cesty i potůčky odpovídají, s pomocí busoly se lze najít i po případném zabloudění.
Průvodce Podkarpatská Rus (Vydavatelství Alpy, 1997) - užitečné informace, některé z nich nyní již trochu zastaralé.
Průvodce Zakarpatská Ukrajina, Poloniny, Lesní Karpaty (Nakladatelství SKY, 2002) - tuto knížku jsem samozřejmě objevil až po našem návratu. Obsahuje spoustu aktuálních informací, více turistických tras, mapky a dokonce historii Zakarpatí.
Spousta cestopisů velmi různé informační hodnoty na internetu.
Měli jsme s sebou každý asi 60 $ v co nejmenších bankovkách (nepočítal bych, že mi někdo z desetidolarovky vrátí drobné) porůznu rozstrkaných v batohu a v různých částech oblečení. Značnou část tohoto obnosu jsme si přivezli domů, použili dva roky nato a zase něco zbylo. Hned na užhorodském nádraží měníme u veksláka. Naše obavy z tohoto způsobu výměny byly zbytečné.
Železniční síť není příliš hustá, ale vlaky jezdí načas a cestování je příjemné. Pro lokální dopravu se používá elektrická obdoba našich motoráků (električky). Dálkové spoje jsou zajišťovány rychlíky s lehátkovými vagóny. Při koupi jízdenky na rychlík se vyžaduje jméno (prý dokonce i pas, ale s tím jsme se nesetkali) a paní pokladní nám nechtěla jízdenku prodat s předstihem, museli jsme počkat, až odjede předchozí vlak. Jízdenka je cestujícímu odebrána průvodčím hned při vstupu do rychlíkového vagónu.
Autobusem je možné dostat se téměř kamkoli. Jízdné je velmi příznivé, čemuž odpovídá technický i hygienický stav vozidel, nicméně řidiči si zřejmě dokážou poradit s jakoukoli komplikací a dojet do cíle považují za věc cti. Obstarává-li dopravu ikarus, není to již taková zábava. Na mnoha místech nejsou zastávky, je proto vhodné se místních zeptat, odkud autobus jede. Jízdní řády jsme viděli jen na autobusových nádražích, jinak se lze buď zeptat nebo si sednout a čekat. Není vždy samozřejmé, že autobus automaticky zastaví, bezpečnější je zamávat. Některými místy projíždí autobus třeba jen dvakrát denně, takže na cestu s přestupem je třeba si vyhradit celý den. Na rozdíl o vlaku, jízdenku na autobus je možno zakoupit se značným předstihem.
S taxíkem jsme se setkali na autobusovém nádraží. Je možné si odvoz domluvit přímo na stanovišti, ale nás si taxikář vyhledal v krčmě. Taxametr je považován za zbytečnost, cena je stanovena dohodou a není nijak nedostupná.
Cesty do svahu tu nevedou pozvolna, cik cak, ale vznikají tak, že přijede zemědělec s koňským potahem nebo s obrovským zilem, podívá se do čtyřicetistupňového svahu a řekne si: „že bych to nevyjel?“ A vezme to přímo po spádnici.
Obchody jsou snad v každé, i nejmenší vsi a my jsme je zažili vždy otevřené. Sortiment zboží závisí na velikosti vesnice či města. Zatímco v Užhorodě je k sehnání všechno, na vesnicích je vybavení znatelně skromnější, ale vždy dostanete základní potraviny. Chléb, rybičky, paštiku, minerálku, sušenky na váhu i balené, bonbóny na váhu, čokoládu, majonézu, aspoň jednu značku piva, horilku a samozřejmě slunečnicová semínka a sušenou rybu na talíři. Zjistili jsme, že tahat z Česka batoh plný jídla, je nesmysl. Stačí vzít něco dehydrovaných potravin na hřebeny. Příjemnou vychytávkou ukrajinských obchodů jsou lavice se stoly, takže mahazín nahrazuje hospodu a dlužno říci, že vyčerpaný turista tu bude trpět méně než u nás, kdy hospoda ve vsi, kam přijdete na smrt unavení a vysušení buď není nebo je zavřená, zatímco tady se nám nic podobného nepřihodilo.
Ještě drobná poznámka ke kvalitě ukrajinského piva: v některých internetových cestopisech se objevuje dosti hanlivé hodnocení pitelnosti zlatavého moku, uvařeného na Ukrajině. Musím však přiznat, že mi tamější pivo povětšině chutnalo (Sarmat, Černihirské), místy mi i chutnalo velmi (Slavutyč, Lvivské, Oboloň), a v podstatě jsme se za celý týden potkali s jedinou divnou tekutou věcí, která nás vůbec nepotěšila, a to byl Zip.
| 1 $ = 5,20 Hrn | Cena (Hr) |
|---|---|
| Bochník chleba, průměr asi 25 cm | 1,- |
| Rybičky 250 g | 1,50 |
| Sušenky 200 g | 1,- |
| Bonbóny 100 g | 1,80 |
| Salám, klobásy 1 kg | cca 15,- |
| Minerálka 1,5 l | 1,50 |
| Hroznové víno neuvěřitelně lahodné 1 kg | 1,50 |
| Káva espreso | 2,- |
| Pivo lahvové lvivské 11 % | 1,30-1,50 |
| Pivo lahvové Slavutyč 16 % | 1,80-2 |
| Pivo točené | 1,20-2,20 |
| Horilka z percem 0,5 l | 6,50 |
| Cigarety s velbloudem | 3,50 |
| Bus Užhorod – Volovec | 10,70 |
| Baháž | 1,50 |
| Vlak Volovec – Užhorod | 12,50 |
| taxi Mežhorje – Siněvorská Poljana | 25,- |
| Úschovna zavazadel na 1 den | 4,70 |
| Bus Užhorod - Michalovce | 60 SK |
| Zavazadla | 30 SK |
Po celý týden bylo naprosto dokonalé počasí, jen viditelnost nebyla zrovna ostrá. Teploty ráno se pohybovaly mezi 5-12°C, odpoledne v 1000 m pod 20°C, v nížinách pak dost nad 25°C.
Další informace z oblasti lze nalézt v tomto deníku nebo v cestopisech Podkarpatská Rus 2009, Podkarpatská Rus 2007 a Podkarpatská Rus 2004.
Plány ohledně Podkarpatské Rusi jsem začal spřádat před pěti lety. Na této zemi mě lákalo hned několik věcí. Jednak odtamtud pocházela babička, dále tam děda před válkou sloužil u četnictva a staré pohledy i pohled na mapu prozrazovaly, že to musí být nádherná země. Navíc jsem celkem správně očekával zvláštní atmosféru celé té země, která je ve srovnání s námi zaostalá a chudá, ale kde jsou určitě přátelští lidé, kteří pamatují společný stát s Čechy a kterým nebude proti mysli s Čechy prohodit pár slov.
Než jsme se tenkrát s Jirkou rozhoupali, tak zavedli víza a cestování se stalo složitějším a dražším. Rozhodli jsme se počkat, až dojde k jejich zrušení, ale déle než do letošního léta jsme to nevydrželi. Zašli jsme do agentury, zaplatili vízum, voucher nahrazující pozvání a poplatek za bezbolestné vyřízení a počali jsme řešit, jak se tam dostaneme. Za ideální jsme považovali přímý vlak z Prahy do Volovce, ale jeho cena nás odradila. U autobusu nás zase odradily dlouhé hodiny sezení, tak jsme zvolili kombinaci auta a hromadné dopravy, což nám připadalo nejúnosnější. Trochu problém byl s mapou. Ta, co se občas dá koupit, je málo podrobná a slibuje dobrodružné bloudění, o které jsme nestáli. Naštěstí pár dnů před odjezdem jsem na internetu našel stotisícovou mapu, která se pak v kombinaci s busolou plně osvědčila.
Jirka přichází s taškou jídla a společně se pokoušíme nacpat to vše (včetně stanu a dalších nezbytností) do batohů. Podařilo se, batohy jsou stejně těžké. Problém je jen v tom, že jsou příliš těžké: 21 kg. Na záda se to sice dát dá, ale nevím, jak dlouho to tam vydrží. A co teprve cesta po kopcích! Mohli bychom sice část jídla nechat doma, ale různé zvěsti naznačují, že by to nemuselo být rozumné. Jinak jsme přibalili pár čokolád, balíčků žvýkaček a malých autíček, určených výhradně pro potěšení dětí a čtvery cigarety pro potěšení dospělých. Dolary pro potěšení loupežníků jsme rozprostřeli v malých balíčcích porůznu po batohu a v tajných kapsách kraťasů, aby jejich radost, až to všechno najdou, byla úplná. Medvědy jsme se naopak rozhodli nepotěšit, pokud možno je nepotkat a zejména se nenechat sežrat. Je jen otázka, jak to udělat. Nastudovali jsme plno moudrých rad a doufáme, že se jimi medvěd bude řídit.
Kolem osmé večer sedáme do auta a jedeme do Michalovců.
Po 11 hodinách jízdy vystupujeme v Michalovcích a auto necháváme v předem domluvené garáži. Na autobusovém nádraží se posilňujeme v jídelně a poloprázdným autobusem, v němž nám jízdu zpříjemňují velmi východní písně, se dopravujeme na slovensko-ukrajinskou hranici. Kontrola probíhá velmi pohodlně: ani nevystupujeme z autobusu, slovenský i ukrajinský policista jen vybírají pasy. Obrovská budova celnice dimenzovaná pro čilý provoz kontrastuje s línou až ospalou skutečností.
Po přejezdu hranice vjíždíme do Užhorodu. Nelze přehlédnout určitou neupravenost a zašlost, asi jako u nás někdy před 20 lety. Ve vilové čtvrti poznáváme český předválečný vliv, naopak dále v centru vypadají domy jako ze starých sovětských pohlednic. V trafice na autobusovém nádraží prodavačka na náš dotaz volá veksláka, u kterého směňujeme dolary za hřivny. Výměna probíhá velmi korektně: kurs je slušný a máme možnost nejprve přepočítat hřivny a teprve pak odevzdáváme balík jednodolarovek. V trafice rovněž zjišťujeme, že vozit sem cigarety z Čech je nesmysl, rozumnější je dělat to obráceně a ušetřit zhruba 50 %. Kupujeme jízdenku do Volovce a ve zbývajícím čase se jdeme projít po hlavní třídě. Jsme zvědaví na místní pivo, tak sedáme u prvního výčepu, kde slečna čepuje oboloně. Nechápeme, jak někomu může nechutnat – je to zcela normální pivo lepšího českého průměru. Je čas oběda, a tak o kousek dál nacházíme parčík, jemuž vévodí pomník padlým zakarpatským dobrovolníkům (to praví cedule; my jsme k jakékoli dobrovolnosti v bývalém Sovětském Svazu dost skeptičtí – tím spíš si ti padlí pomník zaslouží), sedáme na sokl a pojídáme sýry, zatímco kolem projíždějí staré lady a procházejí mladé holky. Pověsti v tomto ohledu nelhaly: nepočítám-li ty lady, tak je tu na co koukat. Zkoušíme ještě další pivo (Sarmat – dobré) ve stánku se zahrádkou. Musím si zvyknout, že stánky jsou s obsluhou, u okénka nic nepořídím. Cestou k autobusu odvážně procházíme tržištěm, o němž se říká, že je rejdištěm kapsářů. Mám ale pocit, že když si člověk vyloženě nekoleduje, tak má napůl vyhráno. Stále máme dost času, tak míříme do pěkné restaurace, kde ochutnáváme silnější oboloně a nejen vzhledem k pěkné servírce se tu chceme stavit cestou zpátky.
Na avtovokzale na nástupišti 4 stojí ikarus. Jirka mě však vyvádí z omylu: náš autobus (či spíše něco, pro co čeština nemá odpovídající výraz), stojí na opačné straně a slibuje velmi zajímavou jízdu. Jsme docela rádi, nakonec kvůli tomu jsme tady, ne? Batohy dáváme do prostoru pro baháž tak špinavého, že už si je asi nikdy nedáme na záda. To je však jen první pocit, od kterého se člověk záhy oprostí a po nějaké době se bez sterilně čistého prostředí docela dobře obejde (kdo to nedokáže, ten se s touto zemí nemůže sžít). Uvnitř nás čeká další překvapení: posledním okamžikem, kdy byl autobus čistý, byla nejspíš výstupní kontrola ve výrobním závodě. Usedáme na to, co kdysi nejspíš bylo sedadly, ale co je docela pohodlné a začínáme se smažit. Klimatizace představovaná důmyslným zařízením v podobě střešního deklu podloženého láhví s vodou je naštěstí docela účinná. Přes barvou zapatlané okno (ukrajinská národní modrá) toho moc nevidíme, ale i tak to bude zážitek. Už start je dobrodružný: řidič přechází k natrvalo otevřenému motoru, chvíli se ozývají zajímavé zvuky (startér je tu nejspíš považován za zbytečnost) a nakonec řidič vítězí. Daleko horší zvuky doprovází následný pokus o zařazení rychlosti. Úsilí je nakonec korunováno úspěchem a my vzájemně obdivujeme svoji odvahu. Uzavíráme sázky, jestli dokáže dojet až za Užhorod. Řidič ale vypadá odhodlaně. Po chvíli začíná stříkat voda z motoru. Za divokého řevu motoru a nebezpečně vypadajícího třesu (ani tlumiče nejsou povinnou výbavou) se řítíme asi padesátkou na Mukačevo.
Na avtovokzale řidič s naprostý klidem člověka, jenž prošel daleko horšími věcmi, dolévá vodu z několika kanystrů pod Jirkovýma nohama. Jako bychom proti tomu mohli něco dělat, ptá se, jestli nám kanystry nevadí. V tomto autobuse nám přece nemůže vadit vůbec nic – opravdu si to ohromně užíváme. Když se řidiči se stejným úsilím daří znovu nastartovat, uvědomujeme si, že si vážíme jeho houževnatosti. Proti předchozím dvěma městům působí Svaljava více sovětsky a zanedbaně. Je vidět, že peněz není nazbyt a jiné věci jsou důležitější. Z města vyjíždíme krokem po prašné lesní cestě a i uvnitř autobusu se tvoří oblak prachu. Jsme zvědavi, co bude následovat. Naštěstí se jednalo pouze o zkratku a dál pokračujeme po silnici proti proudu Latorice. Tady se probouzí řidičův soutěživý duch a začíná závod s kamionem. Vítězíme. Po chvíli je třeba doplnit vodu z potoka. Po třech a půl hodinách vystupujeme ve Volovci, o němž se rozhodně nedá mluvit jako o útulném místě. Avšak okolí je kouzelné.
Jen letmo prohlížíme obchod, abychom se ujistili, že většinu potravin s sebou táhneme zbytečně. Tady mají vše, co je třeba, a levněji. Ve stánku si dáváme jedno lvivské a promýšlíme další postup. Odcházíme z Volovce cestou podél potoka, až tam, kde končí pastviny a začíná les. V lese stavíme stan a kvůli medvědovi večeříme o kus dál a necháváme tam přes noc všechno jídlo.
Po snídani vyrážíme po pohodlné lesní cestě, v jejímž okolí je tráva spasená tak, že ani anglický trávník nemůže být krásnější. Překonáváme zbytky mostu, který vzala velká voda a po chvíli cesta mizí v potoce a my klopýtáme po strmém svahu nad korytem přes spadlé kmeny a kameny schované pod hustým ostružiním. Ale jak pravil Ukrajinský turista, jsou tu dvě cesty: dopředu nebo zpátky. Podle mapy společnými silami zjišťujeme, že jsme někde dole zanedbali orientaci a teď jsme v jiném potoce, než jsme původně chtěli. Bez batohu je to těžko průchodné a s našimi bágly by se tu prodíral jen blázen. Bojujeme doslova o každý metr, ale stojí to za to: potkáváme zářivě černomodrého slimáka. Najednou zjišťujeme, že s tou orientací je to ještě trochu jinak. Od posledního soutoku jdeme jiným korytem, než jsme chtěli, a cesta tu není už ani na mapě. Kdesi daleko mezi stromy vidíme nebe a vydáváme se od potoka přímo nahoru.
Opravdu polonina! Ty 4 kilometry nám trvaly 2 hodiny. Vítá nás nejprve cinkání zvonků, pak psi a nakonec se objevuje stádo ovcí a koz se dvěma pastevci. Dáváme se do řeči a několik cigaret opouští Jirkovu ledvinu. Bača nám ukazuje, že nad námi se tyčí Plaj a hora proti nám je Temnatik. Na Plaj nás čeká ještě pěkné stoupání, ale na rozdíl od předchozí cesty se už jde pohodlně. Docházíme na hřeben poloniny a výhled na Stoj nás naprosto uchvacuje. Pro něco takového si člověk musí dojít jedině sem. A takové rozhledy nás dnes čekají po celý den. Na vysílači na Plaji jsme směnili cigarety za vodu. Upozornili nás, že odpoledne přijde bouřka a že není rozumné z trasy odbočovat na Stoj, protože by nás to chytlo na hřebeni. O to opravdu nestojíme, ale zatím nic nenasvědčuje, že by se na krásném počasí něco mělo měnit. Raději však věříme zkušeným a výstup na Stoj vypouštíme. Nakonec, vypadá hezky i odsud a nám bude muset stačit o 90 m nižší Veliký Verch. Na louce vaříme oběd a dopřáváme si kafe. Pak jdeme do sedla pod Velikým Verchem a odtud již přímo na vrchol (1598 m), z kterého je vidět celý nádherný hřeben boržavské poloniny porostlý suchou trávou, borůvčím a hořci. Tady nás zákeřně přepadla nepřekonatelná lenost, a tak po povinném loku vrcholovice ležíme a vychutnáváme skvělý rozhled.
Další cesta je nenáročná; vede po hřebeni zvlněném několika vrcholy, z nichž nejvýznamnější jsou Gemba (1491 m) a Magura Žide (1516 m). Ta je pro nás posledním vrcholem, protože se připozdívá a my musíme pomýšlet na nocleh. Kousek dál nás mapa neomylně vede na místo pod hřebenem, kde kdysi mohla být salaš. Teď tu ale není, takže abychom nespali přímo na hřebeni (pro případ, že by bouřka přece jen přišla) klesáme prudkým svahem bočního hřebínku po cestě směrem ke vsi Potok. Cestou nacházíme úžasnou louku vybavenou výhledem, ohništěm a spoustou suchých klacků. Neváháme, stavíme stan, rozděláváme oheň a při stmívání si dáváme čaj a doutníček. Prostě pohoda. Bouřka nepřišla, je jasno a bezvětří a nám se nechce spát.
V údolí se válí mlha a fouká studený vítr. Zahříváme se tedy u ohně a čekáme, až slunce vysuší zadýchaný stan. Včera jsme měli docela dost, tak jsme se rozhodli, že dnešek použijeme pro přesuny a regeneraci. Náš plán vypadá takto: dostat se na silnici Volovec – Mežhorje (před válkou Volové, nyní spíše Mižhirja) a jet tam, kam pojede dřív autobus. Sestupujeme do nížiny a hned první víska, Potok, na nás dělá ohromný dojem: sešlé roubené chalupy (obvykle s novou střechou) vedle rovněž roubených, ale udržovaných a pak domky pobité plechem – stejně jako kostel. I dnes se tu staví stejně jako dřív, jen někde přibyla betonová podezdívka. A stejně jako to bývá u nás, i v této malebné vsi si ti nejmovitější dokážou postavit nevkusná okázalá monstra „západního“ stylu.
Jak procházíme, zdravíme se s lidmi, kteří jsou oblečeni v šatech pamatujících horší (a možná dokonce i lepší) časy, ženy v nezbytných šátcích. Pán v zahradě na nás volá, jestli nechceme jablka a hrušky, a povídá, že byl v České Třebové. O kus dál znovu fasujeme hrušky. V Ričce navštěvujeme mahazín a konstatujeme, že si v ničem nezadá s naším venkovským koloniálem. Jen místo pokladny se tu používá sčot a výhodou je posezení, čehož místní chlapi hojně využívají. Děláme totéž, když jsme koupili bochník chleba (moc dobrý), lvivské (rovněž) a speciální kořeněnou vodku s papričkou (horilka s percem). Ptáme se, jestli pivo je lvovské nebo lvivské a prodavačka nám vysvětluje, že lvovské je rusky a to je špatně. Také se zmiňuji, že babička pocházela z Podkarpatské Rusi a děda tu před vojnou sloužil jako četník. Paní se pro jistotu ptá, jestli za Maďarů nebo za Čechů. S radostí přijímá odpověď, že za Čechů (za Čéchov dóbre, za maďára éto plócho). Protože je den odpočinku a lvivské je opravdu dobré, dáváme další. Sedá si k nám obecní vypitec, pěje ruské písně, vyvolává Brežněva blahé paměti a žádá horilku. Paní nám to zakazuje, ale my nemáme to srdce, tak si s ním dáváme – urychleně běžím pro stakany, přece jen nemáme odvahu s ním pít z jedné láhve. Když požaduje doplnit stakan, snažíme se mu vysvětlit, že už má dost, a pak raději opouštíme mahazín. Holčičky vystrojené na první školní den nás zvědavě okukují, dostávají žvejkačky, přivádějí další holčičky a všem dohromady jsme náramně k smíchu. Na silnici potkáváme Ivana asi v našich letech s malým Andrejem. Povídá, že pracoval u nás a že v Čechii pracuje každý, kdo může (jinak máš louku, pár krav, celej den sečeš trávu a máš z toho hovno – poznáváme, že to je mezinárodní slovo). Andrej dostává autíčko a nám dělá radost, že se mu líbí. Ivan nám výměnou za naše cigarety nabízí primy bez filtru a my považujeme za slušné si s ním zapálit.
Za Ričkou na mostě dáváme oběd a potok nás zláká k očistě, kterou opravdu potřebujeme. Když jsme vyrazili, zastavuje u nás obchodník se zeleninou a nabízí rajčata. My se chytáme až na hroznové víno – je jen za 1,5 hřivny a takové jsme ještě nejedli – a jako pozornost dostáváme perec, která nás bude provázet po několik obědů. Na hlavní silnici sedíme na zastávce, pojídáme víno a čekáme, až něco přijede. Po hodině a půl se zjevuje ikarus (takže žádný extra zážitek) a za chvíli vystupujeme v Mežhorje. Zjišťujeme, že dnes už nic do Siněviru nejede, ale za 2 dolary na osobu (suma = 4 dolary) nás tam prý odveze řidič transitu, jen co nabere další cestující.
Čekáme na něj v hotelovém baru u piva Zip (jediná značka, s níž si vůbec nerozumíme). Jirka se odešel podívat, jestli už nepřijel, a se mnou se pokouší družit průměrně hezká holka. Po chvíli mi sepnulo: důvodem její družby není příležitost ke konverzaci. Mou snahu vysvětlit jí, že mám pivo a že mi to bohatě stačí ke spokojenosti, záměrně nechápe a je dotěrná. Je to pro mě nový zážitek, ale že by mi to bylo příjemné, to ne. Spíš mám obavy, abych neurazil její pasáky; co já vím, jestli na to nejsou hákliví.
Raději jdeme na parkoviště taxíků, protože nám předtím v baru jeden z nich nabídl odvoz až do Siněvirské Poljany za 5 dolarů. Nakonec nám dohazuje jiného, který chce deset a pak přichází další, který slyší na pět. Nesnažíme se pochopit jejich vzájemné vztahy, sedáme do žigulíka a řítíme se rychlostí 80 – 100 km/h. Pozorně sledujeme cestu a docházíme ke skálopevnému přesvědčení, že tady v horách něco jako pravidla silničního provozu neexistuje. Snad jen že auta se míjejí zprava, když to vyjde, a krávy zcela libovolně.
V Siněvirské Poljaně zrovna prší a my se schováváme do kafé. Přestože jde o východiště do Siněvirského národního parku, tento obchod je vybaven jen tím nejzákladnějším. Ani to však neomlouvá naše batohy nadité potravinami, vždyť i na rybičkách, sušenkách a hruškových bonbónech se dá pár dní žít. Nevýhodou těchto mahazínů či kafé je naprostý nedostatek záchodů. Naštěstí lze sobě uleviti za domem u obrovského zila. Pokračujeme pak po kamenité cestě k ústí potoka Rostoka, kde jsou lavice. Tam večeříme a čekáme, až se frekventovaná cesta zklidní, abychom mohli postavit stan. Jirku bolí hlava, což je neklamné znamení, že nastane změna počasí (protože lepší už to být nemůže, bude to změna k horšímu). Zkoušíme, jestli se počasí nedá oklamat ibuprofenem.
V průvodci se dočítáme, že pod Siněvirským jezerem je turbáza. Jelikož provoz na cestě neustává, jdeme se podívat na turbázu. Opravdu tam je, ale nefunguje. A zrovna jsme si říkali, že tak 3 dolary bychom mohli postrádat. Najednou se ze tmy vynořuje paní a říká, že lze spát v chalupě. Opatrně se ptáme, za kolik, a ona praví: „Nevím. Kolik po vás můžu chtít?“ Chvíli usilovně přemýšlí a pak vyřkne cenu: 15 hřiven za každého. Jdeme tedy na jednoho oboloně a pak nás paní odvádí k chalupě. Čekáme chatrč bez elektřiny a bez lůžkovin, ale tohle je nádherná, krásně uklizená šindelová chaloupka s pérovými postelemi a na stěně s kobercem s jeleny. Vaříme kapučíno a dojídáme sušenky. Venku hučí potok a září hvězdy.
Ráno je zima a jasno, z čehož usuzujeme, že ibuprofen zabral. Na jezero jdeme nalehko, stejně se budeme vracet přes naši chalupu. Cesta vede něco přes 1 km do kopce a vše tu je nezvykle turisticky upravené (kupodivu vkusně). Jezero je součástí Siněvirského národního parku, takže se tu nesmí stanovat, rozdělávat oheň, koupat apod. Okolo jezera ale vede cesta, kolem níž stojí přístřešky, kde se dá pohodlně posvačit a když se nebojíme medvěda a bouřky (nadmořská výška je 989 m), dá se tu i přespat. Jezero je opravdu nádherné a vítá nás zrcadlově klidnou hladinou, lehkým mlžným oparem a tichem přerušovaným jen tu a tam zpěvem ptáků. Podle pověsti zámožní rodiče dívky Sini nechali zabít mládence Vira, aby se ti dva nemohli vzít, a dívka pak plakala tak dlouho, až z toho bylo jezero. Vir je prý pohřben na ostrůvku v jezeře. K našemu překvapení je přímo u jezera otevřena turbáza, tak jdeme na chvilku dovnitř. Překvapuje nás, že dokonce i v takovémto lepším podniku nedávají k lahvovému pivu (výtečný lvivský Slavutyč) sklenici.
Dole bereme batohy a vyrážíme podél potoka do Svobody, která leží těsně pod bývalou československo-polskou hranicí. Tato dřevařská ves se pyšní jen čtyři roky starým kostelem (vůbec tu v posledních letech vyrůstá hodně kostelů). Na louce nad vsí vaříme na ohni oběd a lesní cestou pak stoupáme na hranici.
Hraniční cesta nám poskytuje nádherné pohledy na mohutné hřebeny Horhan (tam se snad taky někdy dostaneme). Naším dnešním cílem je Vyškovský Horhan (1439 m), ale na úbočí Malého Horhanu nám cesta mizí na pasece pod množstvím klád a větví. Nějakou pak nacházíme a ta nás zavádí do sedla pod Vyškovským Horhanem, kde už jistě snadno najdeme hraniční pěšinu. Omyl. Pátráme dost důkladně, ale žádná cesta z této strany na kopec nestoupá a nikdo není ochoten se škrábat nahoru neschůdným houštím. Pružně proto měníme plán a míříme k Toruni. Nejprve musíme zdolat velmi náročný prudký sestup kamenitou cestou, která se posléze mění v potok, a my skotačíme z kamene na kámen. Jiným potokem stoupáme na západ do sedla, ale tady se cesta ztrácí a vrstevnice vypadají nějak divně. Nacházíme nějakou žlutě značenou cestu, ale ta končí tam, kde jsme rozhodně nechtěli být. Zkoušíme jinou cestu, která nás dovádí na nějaký hřeben, odkud jsou dobře viditelné okolní kopce. Chvilka soustředění a naše poloha je jasná: jsme na nejlepší cestě do Lopušného. Na pastvině potkáváme skupinku pastevců, kterých se, jen aby řeč nestála, ptáme na cestu a nabízíme cigarety. Dostáváme hrnec lahodného, ještě teplého mléka. Procházíme Lopušným, což je ves tak dlouhá, že odpadáváme na půl cesty u mahazínu, v jehož temném, neelektrifikovaném lokále kupujeme pivo.
Venku se chystáme povečeřet něco ze zásob, když k nám přisedají místní a po chvíli je lavice plná. Ivan, automechanik, jehož dcera vede obchod, náčelník (asi milice), jenž viditelně nosí svinovací metr, coby znamení náčelnictví, a starý Petro, který sloužil až v Karelii. Přisedá noblesní paní náčelníková, která do této zemité společnosti jaksi nezapadá. Náčelník je vášnivý lovec (v Česku ho to nebaví, protože je tam všechno zakázáno) a ukazuje nám obecní pýchu – nádherně vyřezávanou budovu lesnictví. Ivan přináší z mahazínu láhev vodky, rybičky a chleba (který jsme se před chvílí marně pokoušeli koupit). Paní náčelníková se ptá, jakého jsme vyznání, a nechápe, že by protestanti také mohli věřit v Boha. Pojednou se objevuje další láhev a další rybičky. Stakan není možné odmítnout. Pak přichází řada na nás, abychom koupili další horilku. Kde dnes budeme spát, to už dávno neřešíme, protože Petro nás chce vzít k sobě. To je další věc, kterou nemůžeme odmítnout. Navíc ani nechceme. Děláme pár fotek – paní náčelníková a Ivanova „máma“se nejprve ostýchají, ale pak je to docela baví. Slibujeme, že jim fotky pošleme. Sedíme ještě chvíli po setmění a pak nás náčelník svou tavrií odváží k Petrovi. To malé vozidlo si získalo náš obdiv: veze se nás v něm sedm a přesto se statečně probíjí přes díry a kameny. Petro nás ukládá do hezkého domu s hezkou ložnicí, kde máme spát v peřinách. Vzhledem ke svému stavu se ale raději vyspíme ve spacácích v předpokoji. Petro nás odvádí do vedlejšího domu, kde už nás očekává jeho žena a dvě zvědavá hezká vnoučata. Děti dostávají malé dárečky a my sedáme ke stolu, na kterém se téměř okamžitě objevují brambory, vejce natvrdo a výborné smažené holubinky. A samozřejmě čerstvá láhev vodky. Petrovu ženu obdivujeme: celý den Petra nevidí (sbírá po lesích holubinky a pak sedí v mahazínu), on si pak přivede dvě úplně cizí špinavá individua a ona naprosto spokojeně připraví horu jídla, připije se s námi, dá řeč a tvrdí, že nás poslal Bůh (a nedá si vymluvit, že to je naopak). Když vidíme, čím Petro krájí chleba, shodujeme se, že mu necháme můj nůž, abychom mu oplatili neuvěřitelnou pohostinnost. Čtvrtinu místnosti zaujímají cihlová kamna natřená ukrajinskou modrou. Za těch několik dnů jsme dospěli k závěru, že je to asi jediná barva, která tady je k dostání. Tedy kromě ukrajinské žluté. Povídáme a děti mezitím usínají. I my se brzo odebíráme na kutě a Petro nám připomíná, že v osm se pro nás zastaví náčelník a vezme nás na autobus.
Za svítání všichni ve vedlejším domě ožívají. To nechápu po tom, co Petro včera vypil. Před osmou nás Petro budí, že už tu je náčelník. Rychle se oblékáme, aby dlouho nečekal, a já jsem rád, že uniknu snídani, na kterou nějak nemám tu pravou chuť. Nic mi není, ale rád bych, aby při tom zůstalo. Avšak my, náčelník i ten, co s ním přijel, jsme vtaženi do kuchyně. Paní přináší brambory s holubinkami a nudlovou polívku, to vše v množství, které by mi stačilo na celý den. Závidím těm třem (paní nejí), že tutéž dávku na rozdíl od nás mají dohromady. Horší ale je, že Petro přináší láhev. Snažíme se mu vysvětlit, že už nemůžeme, ale nepomáhá to. Tak teda jen trošku; naštěstí se o ni rádi postarají ostatní. Znovu se uplatnilo pravidlo, že jakmile se vytáhne láhev, nesmí přežít déle jak pět minut. Nůž Petrovi udělal radost a jeho žena nás na cestu vybavuje sušenými holubinkami a každý dostáváme litrovku naložených. Sedáme všichni do tavrije a začíná kros a slalom přes ves. Petro chce ještě zastavit a ukázat nám, kde bydlí rodiče vnoučat. Je to rozestavěný dřevěný dům, ale v obýváku je vidět nebývalý luxus. Náčelník už je netrpělivý, tak už jen ve stoje jíme okurky s chlebem a jen s jedním malým panákem prcháme od další láhve vodky. Nepodařilo se nám odmítnout naložené hřiby, čímž naše batohy podstatně nabyly na váze. Asi toho už moc nenachodíme. Slibujeme, že když se tu někdy objevíme, tak se u Petra zastavíme.
Zastávka dálkového autobusu Lvov – Užhorod je prostě jen místo na hlavní ulici, které ukázal náčelník, poblíž částečně plechového, ukrajinsky modrého kostela. Že to je důležitá silnice, naznačuje jen asfalt. Občas tu projede auto, občas náklaďák a občas paní s houfem hus či zcela samostatné stádečko skotu. Po půldruhé hodině odjíždíme do Mežhorje, kde se pečlivě vyhýbáme hotelu, a jdeme do mahazínu doplnit zásoby, protože po včerejší družbě už nemáme ani sýr ani klobásy. V Mežhorje není nic moc k vidění, a tak trávíme čas v luxusní restauraci. Už podruhé jsem se přesvědčil, že cukr se tu považuje za nedílnou součást kávy. Před obchodem, kde obědváme, jsme podrobeni verbální kontrole dokladů. Dva milicionáři se ptají: „Dokumenty v pořádku?“ „V pořádku.“ Načež mizejí v mahazínu. Do Volovce jsme přejeli nacpaným autobusem a na nádraží zjišťujeme, že do odjezdu vlaku zbývají tři hodiny (ne že bychom nemohli do Skotarského dojít pěšky, ale chceme vyzkoušet vlak). Asistuje nám cikánská holčička se starší sestrou – už pumpla Jirku o žvejkačky a mě o čokoládu, ale jde jí o peníze. Nepřestává a třebaže má v pytlíku několik hřiven, chce aspoň 10 kopějek. Jirka jí ale k pobavení všech přihlížejících vysvětlil, že 10 kopějek éto ničevó, a pak raději prcháme k potoku, kde schováváme těžké houby pod lopuch a lenošíme. Na nádraží se k nám znovu přidružují cikánky a chtějí cokoliv. Když vidí, že z nás nic nevyloudí, povídají si s námi, a tak jim za ukrácení dlouhé chvíle dávám teploměr. Vlak s dřevěnými sedadly přijíždí téměř načas a na jeho rozměrech je znát, že jedeme širokorozchodnou tratí.
Ve Skotarském jdeme kousek po nepoužívané slepé koleji na místo nad tratí, odkud je úchvatný pohled na most pod námi, na boržavskou poloninu s Velikým Verchem i směrem k průsmyku. Kdy se nám zase poštěstí večeřet s takovým rozhledem! Stan stavíme kousek dál, abychom nebyli na očích strážnému, co s kvérem brání most proti hitlerovcům. Strážný přesto zneklidněl a za chvíli k nám přicházejí dva milicionáři v maskáčích a objasňují nám, že tady nemůžeme spát, jelikož se po dráze vozí oružije. Asi si myslí, že bychom jim to chtěli ukrást a spáchat státní převrat. Měníme si cigarety (horilku nechtějí, jsou ve službě), ukazujeme dokumenty a raději odcházíme ke stanu. Stmívá se, údolí je temnější a temnější a všude je ticho, jen pod námi projíždějí vlaky s oružijem…
Na trati byl celou noc čilý provoz. Vlaky s oružijem i bez a zejména samotné (i zdvojené) lokomotivy jezdily každách pět minut na Kijev a k ránu zase od Kijeva. Podezříváme železničáře, že v Kijevě byla nějaká moc prima sešlost, na kterou každý musel přijet svou vlastní lokomotivou.
Scházíme do Skotarského, kde se nás starší paní ptá, odkud jsme a kde jsme spali, a přeje šťastnou cestu. Pána v zahradě, který jistě pamatuje, když se za Čechů stavěl most vedoucí nad jeho chalupou, hlavně zajímají naše zarostlé obličeje a říká, že do jeho vousů máme ještě daleko. V mahazíně kupujeme zásoby – salámy raději necháváme jejich osudu, neboť v chladicí box sbitý ze dřeva nemáme důvěru. Naproti tomu je třeba si povšimnout vymoženosti u nás nevídané, regálu plného chleba zakrytého igelitovými závěsy. Cestou ze vsi hledáme železniční mosty s ocelovou konstrukcí, které známe z předválečných pohlednic. Na všech poznáváme pilíře, ale mostovka je nová. Navíc jsou zdvojené. Poslední most před průsmykem vypadá známě, ale když se k němu chceme přiblížit, potkáváme železničního strážce, který nám vypočítává rozličné problémy, včetně osmihřivnové pokuty, jež nás čekají, jestliže půjdeme dál k mostu. Když odešel, pokouším se most vyfotit aspoň z místa, kam jsem se dostal tak, aby mě strážný z budky neviděl. Odcházíme uklidněni, že aspoň někde na světě jsou železniční tratě dobře chráněny.
Těsně pod průsmykem obědváme a pak stoupáme dál na bývalou hranici s Polskem. Potkáváme ovčáka se stádem a pokračujeme po hranici na nejvyšší dnešní bod, vrch Javornik (1128 m). Celá cesta vede po hřebeni, odkud je krásně vidět Boržava na jižní straně a na sever od hranice Beskydy. Celá hornatá oblast je dobře vidět i z Javorniku. Pokračujeme po přehledné hraniční cestě až na Byskyd Verch, odkud klesáme do Volovce.
Jako v každé obci, ani ve Volovci nejsou kromě centra asfaltky, nýbrž cesty pokryté silnou vrstvou prachu (které se dál k okraji mění v bahniště). Místní se s tím vyrovnávají tak, že nosí galoše (od vysokých až po gumové lodičky) a mladší část dámské populace sandály s co nejvyššími podpatky.
Celý den bylo vedro, takže zcela vysušeni usedáme v prvním mahazínu (cestou z nás místní děti mají ohromnou legraci) a pak se vracíme podél potoka za poslední volovecké stavení. Tam na louce vybalujeme a v potoce provádíme po několika dnech očistu. Abychom nebudili nežádoucí pozornost, stan stavíme až po večeři, kdy už veškeré krávy z okolních pastvin byly zahnány domů. Čeká nás poslední noc a nám je trochu líto, že to tak rychle uteklo.
Trochu jsme zaspali, tak za svítání balíme a odcházíme bez snídaně do Volovce. V hotelu (obě banky otvírají až v půl deváté) měníme další hřivny, abychom v Užhorodě mohli koupit něco domů. Lístky na vlak nám je pokladní ochotná prodat až po odjezdu předchozího vlaku. Čekám, až se tak stane, a Jirka jde zatím pod lopuch vyzvednout houby. Vlak přijíždí přesně a dokonce není problém si sednout. Po celou dobu míjíme postavy stojící podél trati a držící v napřažené ruce žlutý kolík. Protože tam tak stojí ještě dlouho po průjezdu lokomotivy, podezříváme je, že jsou umělé. Jejich účel nám není jasný, ale usuzujeme, že by to mohla být obdoba semaforu.
V Užhorodě máme do odjezdu autobusu čtyři hodiny. Trávíme je u oběda v restauraci, v obchodech, kde nakupujeme zejména pivo a horilku s percem a konečně na nástupišti, kam už brzy má přijet náš autobus. Přijíždí ale jiný a my zjišťujeme, že čekat na autobus by se nemuselo vyplatit, raději si ho sami najdeme. Nacházíme pozdější autobus, který je sice ještě zaparkovaný, ale cestující už bere. Jsme požádáni, abychom propašovali každý deset krabiček cigaret, což je povolené množství na osobu. Tady se taky dozvídám, že čtyři lahve horilky je dvakrát víc, než se může převézt. Tak jsem zvědavý, jak to na celnici dopadne.
Celníci mají tentokrát kontrolovací náladu, tak vystupujeme a jdeme na prohlídku. „Co vezete?“ „Pivo a horilku.“ „Tak se na to podíváme.“ Jak stavím láhve na pult, Ukrajinec se nestačí divit - obvykle se spíš vozí pivo opačným směrem. „Vždyť nemůže být lepší než to vaše?“ Odpovídám, že to sice ne, ale je zrovna tak dobré a pro nás zajímavé. Alkohol celníka nezajímá, hledá ikony. Ty nemáme, a tak nás propouští.
Jestliže se o ukrajinských celnících říká, že jsou laxní a že jim to moc nejde od ruky, tak bychom těžko hledali výraz vystihující aktivitu na slovenské celnici. Slováci mají bohužel také kontrolovací náladu, ale kontrola probíhá tak, že policista vybere pasy a pak mnoho nekonečně dlouhých minut pozorujeme v celním prostoru asi deset policistů a celníků, jak se líně procházejí a pokuřují. Když konečně přišel jejich čas, prohlížejí zavazadla také dost důkladně, ale s námi se dávají do řeči o tom, kde jsme byli a podobně, a počet mých láhví je nijak netíží. Tak to jsme přežili a opouštíme Ukrajinu.
Cestou domů myslím na ten nádherný kus země, který za posledních pár století zažil jen dvacet nadějných let a jinak jen chudobu a naprostý nezájem všech vlád o jakýkoli rozkvět. A hlavně myslím na Petra, toho úžasného člověka s upřímnýma očima a jeho skvělou ženu, kteří úplně cizím lidem nabídnou všechno z toho mála, co mají, a ještě jsou šťastní, protože je k nim poslal Bůh. A taky myslím na lidi u nás, kteří mají víc, než potřebují, a přesto mají málo. Na ty, které by Bůh měl poslat k nějakému Petrovi, aby si to srovnali v hlavě.
Spřátelené weby
Prozkoumaná oblast
Trasa
První pivo v Užhorodě
Tenhle bus zvládne všechno
Autobus je i uvnitř stylový
Konečně polonina!
Cesta z Plaje na Veliký verch
Hlavní hřeben poloniny Boržava z Velikého Verchu
Oplechovaný kostel v Potoku
Všudypřítomní panáci
Zahrada na vsi
Siněvirská Poljana
Siněvirská Poljana
Pokoj v naší chaloupce
Siněvirské jezero v ranním oparu
Pastevci nad Lopušným
V Lopušném
V Lopušném
Lopušné - hlavní silnice na Lvov
Mežhorje, avtovokzal
Přísně střežený most ve Skotarském
Nad Skotarským
Vrchol Javirniku
