DOUPOVSKÉ HORY 2006
Průchod centrální oblastí

Následující text vychází z autorových osobních zkušeností na určitém místě a v určitém čase. Informace nemají obecnou platnost. Autor nenese jakoukoli odpovědnost za zdravotní nebo majetkovou újmu či jiné nepříjemnosti vzniklé v přímé či nepřímé souvislosti s využitím těchto informací jinou osobou.

Pro pomaleji chápající: když se vám tento zápis stane inspirací pro vaši expedici a pak vás bude pokutovat vojenská hlídka, sežere vás kanec, roztrhá nevybuchlá střela a navíc pojdete hlady, protože jste nikde nenašli hrušky, o nichž se zde píše, je to čistě vaše věc. Tento text není návodem, jak vlézt do vojenského prostoru, a v žádném případě nemá naznačovat, že tam je bezpečno.

Užitečné informace (kromě těch, co jsou dále v textu)

Orientace v terénu se přes absenci civilizace ukázala být překvapivě snadnou. Hory zdaleka nejsou souvisle zalesněné, spíš jde o bývalá pole a pastviny a terén je velice přehledný. To spolu s kvalitní mapou (zcela spolehlivou až na dvě výjimky) vyloučilo jakékoli bloudění a zpříjemnilo celou výpravu.
Dalším užitečným materiálem je seznam zaniklých obcí, kde se lze dozvědět, jak která obec kdysi vypadala, něco z historie atd. Teprve pak si člověk naplno může užít ten pocit skoro až hrůzy, že okresní město s tolika vesnicemi může téměř beze stopy zmizet.
Prostor je dosti rozlehlý. Kdo si chce projít centrální část, měl by počítat s poměrně dlouhou celodenní túrou. Možnost občerstvení skýtá jedině batoh. Naše sobotní trasa z civilizace do civilizace měřila 45 km, druhý den to bylo 29 km.
Cestu na kole si tady mimo silnice (které jsou však velmi kvalitní a dokonale značené) moc neumím představit.

Další informace z oblasti lze nalézt v tomto deníku nebo v cestopisech Doupovské hory 2009.

Deník (8. - 10. září 2006)

Když jsme zjistili, že letos nepojedeme na Podkarpatskou Rus, slíbili jsme si, že v tom termínu aspoň uděláme nějakou důstojnou víkendovku. „Tak kam pojedeme?“ „Co třeba Doupovský hory?“ A bylo to. Stejně nás už dlouho nesnesitelně dráždily.

Nějakou dobu jsem pak trávil na webu vyhledáváním praktických informací a zjistil, že skoro žádné nejsou. Jediné, co se člověk dozvěděl, bylo, že je tam krásná příroda, ale že je to vojenský (a tedy zapovězený) prostor, že hrozí pokuta, apod. Žádné potvrzení našich domněnek podložených zkušenostmi z Brd, že o víkendu nic nehrozí, se nekonalo. To nás ale nemohlo odradit, to tajemno okořeněné trochou rizika nás lákalo.

Pátek

Vyrážíme večer busem do Kadaně, v batozích jídlo na dva dny, poněvadž neočekáváme jakoukoli civilizaci, ledaže bychom slezli s hor. Na krásném kadaňském náměstí zalézáme do krčmy a dáváme poslední pivo. A pak už jdeme krajinou modrající se ve svitu měsíce těsně po úplňku ke stolové hoře Úhošti, která se před námi černá proti neobvykle světlému nebi. Naprosto báječný nocleh nacházíme kolem jedné hodiny na čtvrtém kilometru na úbočí v lese pod babykou. Jako v pokojíčku (moje letos první noc bez igelitu, dnes opravdu nic nehrozí).

Sobota

Po výstupu na Úhošť jsme uchváceni krásným rozhledem ze strmých skalnatých hran plochého rozlehlého vrcholu a rovněž jeho vzhledem – louka posázená růžovými keři, mezi nimiž rostou lány bedel. Jakési nehmatatelné kouzlo vrcholu spočívá i v tom, že byl odnepaměti osídlen a byla tu vzývána různá pohanská božstva.

Brodce (hned pod kopcem) jsou poslední výspou civilizace, míjíme ceduli Vojenský újezd Vstup zakázán! a začínáme stoupat do hor. Krajina nezapře, že byla kdysi obydlená a obdělávaná. Podél cesty rostou zplanělé ovocné stromy (ochutnáváme a zjišťujeme, že hladem tu asi trpět nebudeme) a přízemní zbytky zdí napovídají, že tady byl sad a tamhle zase nějaké stavení a na zahradě stříbrný smrk. Postupně se kolem nás otevírají nekonečné malebně zvlněné pláně. Ne spasené či posečené, jak je známe z jiných hor; tyhle si už dlouho žijí vlastním opuštěným životem. Nemůžeme od krajiny odtrnout oči. A co teprve, když se vysokou trávou, šípkovým trním a voňavou dobromyslí prodereme na vrchol Havrana (735 m)! Kolem nás se rozprostírá celá severní část hor, ale jižní nám zůstává skryta za obzorem – tím víc se na ni těšíme.

Dáváme si oběd a za chvíli už míříme na jih po louce, z které se vyklubala střelnice, životu nebezpečno. Postupně si na tyhle cedule zvykáme, ale kde to jde, chodíme raději po cestách.

Do centrální části přicházíme přes Nový Dvůr/Neuhof. Na úbočí Kozlovského vrchu se objevuje terénní auto, trochu znejistíme, ale když kolem nás projede prachsprostý civilista, vidíme, že to tu nebude tak horké. Přesto místo silnice volíme cestu údolím potoka přes Kozlov/Koslau a na silnici se dostáváme až u severního úpatí Trmovského vrchu. I tak nás do Doupova čeká pěkných pár kilometrů po široké a dost nudné silnici. Ještě že jsme chytli dokonalé počasí – je jasno, ale není vedro, jen 18°C.

Sice to tak nevypadá, ale vstupujeme do Doupova/Duppau. Aspoň nás o tom ujišťuje cedule; ne ledajaká - obce tu jsou označeny normálními dopravními značkami, jako kdyby tu nějaké obce byly a jako kdyby měly nějaký začátek a konec. Nechápeme: armáda město a vesnice nejen rozstřílela, ale zahladila po něm téměř všechny stopy. Naproti tomu sem ale postavila cedule, ze kterých je vidět, jak byla která obec velká. I na všech křižovatkách stojí směrovky do neexistujících vesnic tak kvalitní, že by je mohla závidět leckterá civilní křižovatka. Z tak velkého města, jako byl Doupov, přece muselo něco zbýt, říkáme si. A opravdu – schody do kostela! Jen ten kostel jaksi zmizel. Snažím se trochu si zacestovat v čase a představit si v reálném prostředí okresní město, které znám z pohlednice. Moc mi to nejde.

Z Doupova stoupáme po silnici do Trmové/Dürmaul a na Jánský vrch (715 m), na kterém stojí rozhledna (jak jsem byl upozorněn, už nestojí - červenec 2008). Lezu na ni, ale je zamčená. Ale i zpod rozhledny je dokonalý kruhový rozhled nejen na celou centrální část hor, ale i na Krušné hory a Středohoří. Nestačíme se divit, že v přelidněných Čechách může existovat tak neuvěřitelně rozlehlý kus absolutní pustiny, navíc tak nádherné.

Pak už klesáme dolů přes Tureč/Turtsch kolem kasáren (ani tady nepotkáváme žádného vojáka), zásobujeme se švestkami a výtečnými hruškami a přecházíme hranici vojenského újezdu. Cesta do Mašťova se nám zdá nekonečná (už máme těch silnic dost) a při životě nás drží jen naděje, že tam snad bude otevřená krčma.

K naší velké úlevě zjišťujeme, že Mašťov je pěkné upravené městečko s otevřenou krčmou. Další plus: točí tu louny. K jídlu nic teplého, ale naložený hermoš nemá konkurenci a pikantní bramborák tam jde hned po něm. Nechce se nám odtud, ale jednou to přijít muselo, tak posilněni pivem zvesela odcházíme (zase za svitu měsíce) a v lese za Dobřencem se ukládáme. Čeká nás zase jedna velice příjemná noc. Nohy po 45 kilometrech docela bolí.

Neděle

Vyspinkaní dorůžova. Počasí je stejné jako včera - tedy jasno a ráno 11°C, což se odpoledne vyšplhá téměř na 20. Trochu jsme zkrátili původně plánovanou trasu, takže dnes nás čeká tankové cvičiště a střelnice.

Vracíme se k Turči, tentokrát od jihu, a už zdálky vidíme nějaký objekt. Všechno je ale v klidu, není tu ani živáčka-vojáčka. Navigačně poněkud složitější úsek po tankových trasách zvládáme s pomocí mapy a gpsky téměř bez chyby a zanedlouho se vynořujeme na střelnici u Mětikalova/Meckl, kde potkáváme skupinku laní s kolouchy. Ještě že střelnice je tak rozlehlá, jinak bychom neměli šanci vstřebat tu ohromující nádheru zvlněných zarostlých polí a pastvin s rosou třpytící se v ranním slunci. I tady je moudré, vzhledem ke spletitosti cest, nezanedbat práci s mapou, případně gpskou.

Jak pohodlně stoupáme na Hřeblo, otvírá se za námi čím dál lepší pohled na střelnici a na Jánský a Trmovský vrch, Pustý zámek a vynořuje se i Klínovec. Nejvíc je toho vidět na N 50°13.568‘ E 013°09.467‘ a pak vše zmizí za zalesněným vrcholkem Hřebla. Chvíli jdeme bez rozhledu (na cestě nacházíme kus tankového pásu) a už se blížíme k terénnímu zlomu u Jírova/Jurau – no to snad ne! Otevírá se před námi úplně jiná krajina. Horské pastviny, ale ne zarostlé jako tam dole, vypadají jako plyšové s občasnými stromy a keři. Při bližším pohledu se plyš změní v metr a půl vysokou trávu a snad jedině tím se louky liší od karpatských polonin.

Travnatý kopec před námi, vykukující z lesíka, je Hradiště (934 m). Už z dálky vypadá neodolatelně a přitahuje veškerou naši pozornost. Nedočkavě přidáváme do kroku, prodíráme se trávou, nachytáváme na sebe nesčetné křižáky s jejich pavučinami a už jsme celí zpocení na vrcholu. Tak to stálo za to! Kruhový rozhled snad po polovině Čech. Krušné hory, Středohoří, Vladař u Žlutic, Český a Císařský les, ... To je jediné důstojné místo na oběd, takže likvidujeme zbytek zásob a snažíme se smířit s tím, že tahle rozkoš nemůže trvat věčně.

Nakonec se zvedáme, v cestě opodál nacházíme zabořenou střelu a po silnici míříme do civilizace. Silnice nás ale nebaví, tak se pokoušíme najít cestu po úbočí Javorné. Ta ale neexistuje, tak nás naše cesta vede na silnici na opačné straně zmíněného kopce. Hřeben tedy musíme přejít ještě jednou. Nezřízeně se těšíme na pivo, ale neděláme si iluze, že by v Hradišti mohla být otevřená krčma. Proto je orosený půllitr příjemným překvapením na závěr celé výpravy. V Bochově máme v nohách 29 km a zjišťujeme, že jsme tu právě včas na jediný autobus do Prahy, který dnes jede.

Nahoru